Návštěva himbské vesnice

Odpoledne jsme navštívili vesnici Katenda, kterou obývý kmen Himba. Je jen kousek od Rustig Toko Lodge.

Náš průvodce, rovněž z kmene Himbů, nás zavedl do vesnice v tradičním stylu – uprostřed boma pro kozy, proti vchodu do bomy hlavní ohniště, kolem dokola chatrče postavené ze spletených větví a vymazaných hlínou.

Mužská práce je stavba ze dřeva, ženská oplácává hlínou.

 Stará paní zažila 60 období dešťů.

Himbské ženy byly oblečeny tradičně s nahými prsy, látkovou sukní a koženou zástěrkou. Vdané ženy měly  na hlavě korunu ve trvadu růžků.

Všechny ženy měly tělo natřené červenou hlinkou a  na vlasy přivázané tlusté provazce rovněž natřené hlinkou s chomáči na konci.

Ženy se nikdy nemyjí, ale vykuřují se vonným dýmem a parfémují se vonnými bylinami. Musím přiznat, že rozhodně nesmrděly.

Děti byly ukrutně špinavé a některé nahé, ale bylo vidět, že rozhodně nestrádají. Ve vesnici žijí čtyři úplné rodiny a možná 10 dalších žen s dětmi, jejichž mužové jsou na pastvě s dobytkem. Ta může trvat několik měsíců i rok.

Prošli jsme si celou vesnici. Obešli jsme všechny chatrče a po libosti si vyfotili a natočili všechny obyvatele. Byly to fotografické orgie, Honza a Peter se obzvlášť vyřádili. Já jsem přepínal z kamery na foťák a Majda chodila s Gopro kamerou, dokud jí nedošla baterie.

Na závěr nám manželka náčelníka předvedla natírání těla okrovou hlinkou, parfémování a vykuřování – himbský salón krásy.

Pak se celá vesnice sesedla do kruhu a začali prodávat korále, sošky a další výrobky. Trochu mi vadilo, že všechno bylo zaprášené, ale nakonec jsem koupil dvě figurky zvířat, korále a náramek. Nejvíc se rozšoupl Honza, odcházel ověšen, že by si mohl otevřít africký etnoshop.

Během obchodování se do tábora vřítilo stádo koz, které muži zavřeli do bomy. Natočil jsem ten kouzelný chaos, snad z toho něco bude.

Cesta do Rustig Toko Lodge

Z Twyfelfonteinu jsme pokračovali na sever směrem k národnímu parku Etosha. Jeli jsme kouzelnou krajinou mopanových lesů, ze kterých vystupovaly fantaskní kopje a hory ze zvětralých balvanů.

 Byla to opravdu nádherná krajina.

Udělali jsme pauzu na oběd ve vesnici Kamanjab. Nakoupili jsme něco k jídlu a hlavně vodu na zítřejší cestu Etoshou.

 

V Kamanjabu u supermarketu mě zaujala reklama na výkup zvěřiny. Zvěře je v Namibii opravdu dostatek, kromě grilování se z něj vyrábí i výtečný biltong - sušené kořeněné maso - a tradiční klobásy droëwors.

.

 

Za celou cestu jsme neviděli žádné divoké zvíře, jen dobytek. Až blízko Rustig Toko Lodge na travnatých pláních jsme viděli dva springboky a pár zeber. Těším se na pořádné safari!

Twyfelfontein

Twyfelfontein Lodge se nachází na úbočí skalnaté hory v polokruhovém přírodním amfiteátru.

Ráno jsem si přivstal na východ slunce. Tahle fotka je pokus o HDR.

V noci bylo dost teplo, protože kameny přes den naakumulují teplo a v noci je pak vyzařují.

 Než jsme ráno mohli odjet, museli jsme vyměnit píchlou pneumatiku, ve které byl zaražený slušný hřebík. Ještě že se to projevilo až teď ráno a ne včera během noční jízdy.

Zajeli jsme se podívat na křovácké rytiny na světoznámé lokalitě chráněné Unesco. Je to blízko původní farmy Twyfelfontein – to znamená pochybný pramen, protože zdroj vody tu je velmi nestálý, někdy zkrátka neteče. Dnes tu z původní farmy stojí jen ruina obvodových zdí.

Měli jsme moc příjemnou průvodkyni jménem Memory. Byla to mladá černoška z kmene Damara, původem z Khorixas, s vynikající angličtinou.

Provedla nás kouzelnou krajinou po okruhu sledujícím jednotlivé rytiny. Křováci tu zaznamenali nejen zvířata africké savany, ale také lachtany a dokonce tučňáky. Lachtani přitom žijí nejblíže na Cape Cross, což je nejméně 400 km. A tučňáci žili snad kdysi v okolí dnešního Lüderitz, což je ještě mnohem dál na jih.

Soudí se, že rytiny sloužily k výuce mladých bojovníků. Nejvíc rytin je žirafích – žirafy Křováci (správně bych měl psát Sanové) nelovili, protože soudili, že díky dlouhému krku přivolávají déšť. Hodně rytin také zobrazuje nosorožce.

Nejznámější je rytina lva-člověka: lva s dlouhým ocasem, nesoucím ulovenou antilopu, ale s lidskýma nohama namísto tlap.

Damaraland a Vingerklip

Z Cape Cross jsme se vrátili na jih k Henties Bay a odbočili na sever směr Uis. Následovala nejotravnější část cesty: 100km roviny, poušt, rovná cesta, nikde nic. Za celou cestu jsme videli jen jedno hejno pštrosů, jinak nic.

V Uis jsme se najedli v příjemné hospůdce. Museli jsme odhánět neodbytné prodavače krystalů. Pohoří Brandberg zklamalo, bylo celé v oparu, neviděli jsme z něj nic.

Za Uis začalo přibývat vegetace. Objevily se keře, stromy. Podál cesty byly damarské vesnice, potkávali jsme dobytek, pasáky ovcí a vozíky tažené třemi až pěti oslíky zapřaženými vedle sebe.

Rozhodli jsme se navštívit Vingerklip, malebnou skálu na východ od Khorixas. Zajeli jsme si, ale snad to stálo za to: přijeli jsme tam právě při západu slunce.

Okolí Vingerklipu tvoří opadavé lesy mopane. Jsou velmi malebné, nekteré stromy byly sytě zelené, jiné zlaté a žloutnoucí. Listy mopane jsou dvojlaločné, trošku připomínají listy jinanu, ale jsou mnohem větší.

Do Twyfelfontein jsme dorazili ve 20:00. Měl jsem cesty už plné zuby. Naštestí to byl poslední opravdu dlouhý přesun.